Příběhy ze života...proboha prodala jsem syna :-(
Když jsem otěhotněla, vůbec jsem nevěděla, jak se s tím vyrovnat. Byla jsem v prváku na vysoké, bydlela na koleji a peněz měla poskrovnu. Rozhodla jsem se pro interrupci. Nakonec ale bylo všechno jinak," vypráví Zuzana z Olomouce.
"O umělém přerušení jsem mluvila s gynekologem a ten mě přesvědčil, že existuje i jiná možnost. Porodit dítě někomu, kdo po něm už dlouho touží. Když viděl, že váhám, sjednal mi schůzku s panem Novým." Řekni, kolik chceš!"Na první pohled to byl movitý pán. Nezastíral, že s manželkou úspěšně podnikají a ke štěstí jim chybí jediné - dědic. Samozřejmě uvažovali o adopci, ale je to prý příliš zdlouhavé. Nakonec jim poradil kamarád, aby si našli hodné slušné děvče, které si nemůže dovolit dítě. Řekl, že se stačí dohodnout, napsat ho do rodného listu jako otce a o nic víc už se nemusím starat. Miminko si vezme hned z porodnice, zažádá o svěření do péče a mě samozřejmě štědře odmění. Nejdříve jsem byla kategoricky proti. Přece nebudu obchodovat s vlastním dítětem! Čím víc mě ale přesvědčoval, tím větší jsem měla jistotu, že vlastně dělám správnou věc." Matkou jen devět měsíců"Rozhodla jsem se! Pan Nový mi nabídl slušnou částku, která mi usnadní další studium, a měla jsem jistotu, že o mé dítě bude dobře postaráno. Realizace ale nebyla tak jednoduchá. Každá máma ví, jaký je to zázrak, když se její dítě poprvé pohne nebo když ho uvidí na ultrazvuku. Já to všechno prožívala s vědomím, že své dítě nikdy v náručí držet nebudu. Těžko se to vysvětlovalo spolužákům, kteří mi gratulovali, když si všimli mého zvětšujícího se bříška. Doma jsem se naštěstí mohla vymluvit na blížící se zkouškové období, takže jsem o správnosti rozhodnutí nemusela přesvědčovat mámu. To by bylo velmi těžké. Ostatně ani já už neměla takovou jistotu jako zpočátku." Konečně porod"Když nastoupily porodní bolesti, vlastně jsem si oddychla, že všechno končí. To jsem ale netušila, co se mnou udělá, až mi syna dají do náruče. Abychom nevzbudili podezření, rozhodl pan Nový, že se v porodnici musím chovat jako každá normální matka a že jim dítě předám až při odchodu. Brečela jsem snad každou noc. Horečně jsem hledala řešení, jak si syna nechat. Pan Nový to poznal a při jedné z návštěv začal vyhrožovat, ať na něj nezkouším žádnou boudu. Je prý už zapsaný v rodném listě a má dost peněz na to, aby syna vysoudil. Jediné, co prý dokážu, je, že nedostanu ani korunu. Strach mě nakonec donutil slib dodržet. Vlastně všechno dopadlo dobře. Dál studuji, dva bezdětní lidé mají milované dítě a můj syn se má určitě dobře. Jen já mám pocit, jako by ve mně něco umřelo…"